2014: Smutek nás pozůstalých

twd play
Video mapující průběh hry

twd cameraFotogalerie na rajčeti

Příběh

„Tábor, ze kterého jsme vyšli byl pouze dočasný. Pár z nás, co šlo ráno na výzvědy se už nevrátilo a tak nezbylo, než abychom sami zkusili štěstí na cestě. Byly jsme čtyři- já, dozorce Dwight Stevenson, Zdravotní sestra Alice Warren, Reportér Jonas Jameson a ten slavnej kytarista Andy Wasner.

Pozdě v noci jsem zachytil jednu frekvenci a tak jsem se rozhodl to všem vyklopit. Šlo o to, že ono volání šlo od bunkru. Znamenalo to tři věci, dvě byly dobré a jedna špatná- mohl tam být pořád někdo naživu a mít nějaké zásoby a zbraně, ale naopak by jsme se zase vrátili skoro až k základně Fort Benning, odkud jsme minulý den utekli. Nakonec jsem rozhodl, že se tam vydáme.. Stejně jsme nic lepšího neměli. Nic, kromě pár chladných zbraní..

Na cestě jsme našli jediného z těch, co se vzdálili od našeho kempu. Mechanik Calvin Donlevy zrovna opravoval nějaký náklaďák, co našel na silnici a skoro si ani nevšiml, že jsme stáli u něj, jak byl zabraný do oprav. Říkal, že motor je víceméně v cajku, jenom je potřeba benzín, pokud se chceme někam dostat. Už zdálky jsme viděli nějakou benzínku, tak jsme se k ní rozhodli vydat, v naději, že tam něco najdem. Jonas začínal psát nějaké svoje zápisky a neustále všechno fotil a já si řekl, k čemu nám asi tak bude.

Vrazili jsme dovnitř, ale v obchodě uvnitř bylo všechno vyrabované, dokonce i kasa chyběla. Jediné, co se tam povalovalo byla docela zachovalá prázdná flaška od piva, co se dala použít jako zápalná láhev a nějaké nářadí. Vzadu našli plno převrácených sudů a tehdy kytarista Andy projevil nezvyklý zájem o tu smrdutou tekutinu, které se říká toluen… Naplnil s ní flašku a z plna plic se načuchal, ale pak už Alice konečně našla jeden plný kanystr benzínu, spadlý pod sudem a vypadli jsme zase ven. Venku však již číhalo několik nakažených. Bylo třeba bojovat!
První šel docela snadno- Počkal jsem si, až na mě vyrazí, pak stačilo jenom ukročit doleva a nabrat ho obuškem do hlavy, jediného místa, kde se je dalo zabít.. Když na mě ale zaůtočili dva najednou, nastaly problémy. Naštěstí nás bylo víc, než jich a brzy jsme mrtváky vyřídili. Pak jsme museli utíkat- z lesů za benzínkou se jich pár vyrojilo a zdálo se mi, že bude lepší, když zdrhnem. Mechanik rychle nalil do prázdné nádrže béňo a mohlo se vyrazit…
Fort Benning. Půl roku to byl náš domov a nyní z něho zbyly jenom trosky. Minulý večer jsme ho měli vidět naposledy, ale osud nám vmetl jiné karty. Projížděli jsme zpustlými vesnicemi a silnicemi a kolem procházejících chodců se snažili projíždět co nejrychleju. V jedné vesnici jsme zastavili, aby Calvin zkontroloval motor a my tak museli odrážet dost velký útok nakažených vesničanů. Skoro nás dostali, protože pokousali Jonase do ruky a Alice mu jí musela useknout!! Po obvázání jsme se museli mít na pozoru, protoře existovala zhruba padesát na padesát, že se promění- bohužel nebožák neměl k dispozici pomoc od přítele na telefonu…

Po prázdné silnici nám cesta ubíhala jako po másle a zakrátko jsme dosáhli předsunutého bunkru. Nijak jsme se nezdržovali- vepředu jsme viděli, jak se po silnici u základny prochází veliká horda chodců. Bylo potřeba neriskovat a nedělat velký hluk. I když jich v lese kolem bunkru bylo taky pár, riskli jsme to. Z bunkru na nás vyletěl změněný strážní voják a Alice tam moc zaječela strachy, až to upoutalo pozornost snad všech mrtváků kolem kilometru od nás! Uvnitř to vypadalo jak na jatkách, samý střeva, urvaný hlavy, ruce, nohy.. Hrůza! Našli jsme pár věcí, jako třeba zápalnou láhev, munici, pro Alici vojenskou pušku, jídlo a vodu v polní čutoře, a ještě něco. Nějaký dokumenty..!

Utíkali jsme, tlačeni Chodci, zpátky na silnici. Horda od základny už byla skoro u nás a tak jsme na nic nečekali. Ujeli jsme několik mil a těšili se, až si prohlédneme všechno, co jsme našli. Rozhodl jsem, že zastavíme u jednoho opuštěného domu na výjezdu z dálnice. Cílem bylo odpočinout si ve vyčištěném baráku a přečíst si ty věci. Uvnitř žádní chodci nebyli, stejně jako žádné věci, tohle místo bylo až příliš bývalé základny a tudíž kompletně vyčištěné.. Kromě záchoda- vystartovali na tuším Jonase, když se chtěl jít vychcat, ale chodec byl rychle zabit, aniž by nás stihl nějak ohrozit. Andy záchodem pohrdl a pochcal výstavní sochu. Hned, jak jsme vešli, zabarikádovali jsme dveře převrácenou skříní, ale se zatlučenými okny si už moc starostí dělat nemuseli.. Pak byl slyšet křik- Calvina u jeho náklaďáku dostalo stádo! Nedalo se už nic dělat, bylo nám jasné, že když vyjdem ven, budem v hajzlu taky, mechanikova střeva dolétávala až k baráku. Ty parchanti byly všade kolem domu, tloukli na zdi a na dveře a chtěli se dostat dovnitř. Trojice si sedla na plesnivé sófa v rohu obýváku, ale já držel skříň u dveří a hlídal. Alice začala číst ty dokumenty, avšak pak po chvilce zbledla a přestala. Jonas jí to rychle vytrhl- začala rychle číst o jakémsi výzkumu „TS-17“…

„ZÁZNAM 48151623-42
PŘÍSNĚ TAJNÉ

Jmenuju se John Cash, plukovník armády Spojených států.
Velel jsem základně Fort Benning a tohle je její a můj konec. Umírám. Tohle musím dopsat dřív, než mě ta horečka definitivně zlomí.

Nemůžu uvěřit, že se mi podařilo před nimi utéct. Pokousali mě. Vím, že je to pro člověka rozsudek smrti. Kdyby mě tak kousnuli jenom do nohou.. Ale stejně už nezbyl nikdo, kdo by mi je usekl a já sám bych to nedokázal.

Píšu tohle, protože doufám, že to třeba někdo najde. Jestli kromě mě na téhle planetě ještě někdo žije, tak poslouchejte.. Existoval Výzkum, jenž se jmenoval TS-17. Vzniknul několik dnů po tom, co jsem jakožto zástupce velitele převzal velení celé základny. Byly nás tu stovky a opravdu jsme věřili, že to dokážeme. Měl jsem pod svým velením i několik vědců z CDC, kteří se sem přišli schovat.

Studovali Chodce, co při likvidacích za ploty chytali moji vojáci. Civilisté o tom neměli tušení, o což nám šlo, nechtěli jsme žádnou další paniku. Vědci hledali lék. Cokoliv, co by pomohlo.

Komunikace s CDC brzy po zapečetění základny ustala a my to skoro vzdali, ale nakonec pokračovali. Možná proto, že mě přesvědčila ta zdravotní sestra od Národní gardy, Alice. Nelíbilo se jí, jak jsme s Chodci zacházeli, ale viděla v tom šanci vyřešit tuhle zasranou situaci.. Přemluvil jsem s ní deziluzované vědce a jelo se dál. Nehledali jsme lék, třeba i jen lepší způsob, jak je zabíjet nebo prostě cokoliv.

A Testovací Subjekt 17 se jednoho dne ukázal být jedinečným.
Vědci tvrdili, že má unikátní šroubovicový kód DNA. Něco, co se vidí tak jednou za milénium. Nikdy jsem těmhle věcem nerozumněl, jsem přece voják tělem a duší, ale povolil jsem jeho zachování. Ostatní subjekty jsme zlikvidovali a studovali už jenom TS-17. Po odebrání všech vzorků jsem rovněž nařídil livkidaci ve spalovací komoře.

Výsledky na potkanech byly dosti zajímavé. Po jejich infikování jim vědci napíchli prototyp léčiva a oni to přežili. Další testy proběhli na dvou psech místních. Jeden přežil, ale druhý se změnil a utratili jsme ho. Vědci říkali, že je vzorek nestabilní, ale věděli, že nic lepšího nemáme.

Už jsme to skoro měli! Mělo se brzy přikročit k testování na dobrovolnících z řad vojáků…

MOHLI JSME TO UKONČIT!

Ale došlo k proražení bran, všechno se zhroutilo. Všechno. Byl jsem u toho, když se ty nekonečný stáda valili dovnitř. Tehdy jsem to věděl. Naděje není…!

A tak jsem si to sérum píchnul. Nemám už co ztratit. Nikdo z nás. Třeba mě to vyléčí a já se nestanu jednou z těch zrůd jako moje žena a synové. Vědátoři mě předtím varovali, že je lék nevyzkoušený, ale už se nedá nic dělat. Cítím, jak mi to proudí v žilách spolu s tím spalujícím virem.
Možná virus vyhraje.. Ale možná je naděje, že lék funguje.
Hrozně rád bych tomu věřil.

KONEC ZÁZNAMU“

Hned potom, co to ten starej Reportér dočetl, mrtváci už k nám začali pomalu pronikat do budovy. Alice to Jonasovi konečně vytrhla a chtěla číst dál, ale zase si to rozmyslela, když našla nějakej druhej dokument. Obviňoval jsem jí, že něco určitě ví a proč trávila tolik času v bunkru pod základnou. Andy měl depresivní stavy, když mu asi došel toluen, slíbil jsem mu, že mu při nejbližší příležitosti seženu nějakej povzbuzovák, aby se uklidnil, potřeboval jsem každýho z nich. Jonas mi předhazoval, že je jenom moje vina, když už mechanik není mezi náma a jeho vnitřnosti nám chodci olemovali okna.. Když se on a Andy začali na zemi prát, nehodlal jsem rozlišovat, proč a o co, ale radši jsem Jonase omráčil, abych si u ostatních sjednal loajalitu, když reportér projevil o mojí pozici vůdce zájem. Andy ležel na zemi, Jonas byl omráčenej a Alice si pořád četla druhej dokument, když chodci prorazili zatarasené dveře, nastala dost velká mela, která se nám ale naštěstí podařila vyhrát. Utíkali jsme zpátky k náklaďáku, pobili ještě pár walkerů, ale nešlo ujet- vozidlo bylo rozbité a benzín došel. Nebylo zbytí a při tom pomyšlení mě zamrazilo- museli jsem se do tábora vrátit pěšky…

S batohem na zádech a obuškem v ruce jsem si vykračoval po lesní stezce, přímým směrem ke křižovatce procházející vesnicí, kterou jsme před nedávnem projeli. V hlubších lesích moc mrtváci nebyli, ze zkušeností jsem věděl, že se zdržují především poblíž lidského osídlení. Při putování nám zraky spočinuli na převráceném vojenském trucku, co skončil v trávě u cesty. Uvnitř bylo plno zasychající krve a v kabině proměněný voják bez ničeho, jinak nic víc. Vybavili jsme si, že tohle byl jeden z těch trucků, co vždycky do základny vozili náklad plný mručícího „cosi“- pravděpodobně chodce. Nyní byli někde po okolí, což neznělo moc dobře:/ Než jsem odešli, něco upoutalo mojí pozornost. Alice totiž potvrdila, že ty průstřely na skle jsou od automatické vojenské pušky. Kdo z vojáků by střílel na své vozidlo..?

Těsně před vesnicí jsme si ještě odpočinuli. Andy měl nějaké kecy, třeba že je slavnější že vydělával víc, tak jsem ho musel uklidnit a důrazně mu vysvětlit, že přežijeme společně a ne odděleně. Musel jsem mu dokonce i odebrat jeho kudlu, protože v tu chvíli představoval hrozbu. Naštěstí se ke mně přiklonila Alice a její útočná puška..

Diskutovali jsme, jak bysme měli nakaženým říkat, Jonas navrhl Andyové, ale nakonec převládli chodci. Zpátky na cestě jsme se pravidelně měnili ve dvojicích, ti tři proti sobě navzájem pořád zaplétali nějaké intriky, ale já si především dával pozor na okolí. Po pravé straně se z lesů vynořili ploty, narazili jsme na moje bývalé pracoviště, Nápravné zařízení západní Georgie. Místo se zdálo být silně zaplaveno nakaženýma, takže jsem rozhodl to nechat být- to by nevybila ani početná skupina..

Vesnička Nunez už byla nadohled. Už předtím jsme ho chtěli důkladně prozkoumat, ale nebyl na to čas. Stalo se však něco podivného.

Alice si zrovna odskočila jenom se svým kukri na hajzl do blízkého křoví a mě svěřila nalezenou vojenskou pušku. Najednou se na cestě COSI objevilo- byli to chodci. Ale jiní..

„WRRAGH!“ zavrčel nahlas chodec v maskáčích. Ztuhli jsme. Zakřičel jsem na Alici, ať proboha dělá a dál s ostatníma sledoval, jak k nám nakažení POCHODUJÍ, ve FORMACI a ten v maskáčích je evidentně nějakým způsobem ovládá. Než jsme se stihli rozkoukat, velitel jim vydal příkaz a oni se ROZEBĚHLI.

Nastalo peklo. Pálil jsem z pušky, Andy k nim šel a hrál na kytaru, Jonas zběsile fotil a Alice si to konečně dokončila a běžela nám pomoct právě včas… Když jsem vyřídili agresivní nakažené, vypálil jsem snad třetinu zásobníku do jejich velitele a ten za zlostného řvaní utekl do lesa. Byl to on. Plukovník, co velel Fort Benningu!
Rychle jsme utekli do blízké stodoly a tam to rozdejchali. Jonasovi jsme museli useknout už DRUHOU ruku a mohl tak už bojovat jenom pahýly a reportáž o apokalypse už napsat jenom sotva… Kromě oběšené ženy nahoře Alice rychle nalezla nějaké zásoby pod falešným prknem, někdo se tu asi musel dříve ukrývat. Andy byl zklamaný, že nenašel žádné drogy, ale takový je už holt život. Uvnitř stálo auto, ale někdo ho kompletně vybrakoval, dokonce i kola chyběli. Šli jsme dál. Žít se tam nedalo..

Podle rozcestníku jsme šli směrem VODÁRNA 4m a ATLANTA 40m, na opačné straně byl vyznačen Fort Benning a v Nunez jsme se právě nacházeli. Cestou zpátky k táboru mi vysílačka opět chytila frekvenci- volal jakýsi přeživší a za husté palby mi stihl sdělit, že má potíže. Museli jsme ho najít, ale zatím jsme netušil vůbec jak.

Zásob jsme měli dost, ale ta ponurá budova vypadala lákavě. Zdánlivě žádný pohyb ani uvnitř, ani venku- Mateřská školka se zdála spíš jako gotická márnice. Hlavní vchod byl zaseknutý, ale napravo od něj zelo vymlácené okno. Hodil jsem do temnoty uvnitř lightstick a šel dovnitř s napřeženým obuškem jako první. Zakrátko se zvenku čím dál více ozývali nepěkné zvuky, nakažení zevlovali v lesích a číhali. Překonali jsme první místnost a objevili temnou chodbu. Na kachlíkovou podlahu dopadl kus omítky a budovou se prohnala ponurá ozvěna. Andy se na můj rozkaz snažil zavřít napůl vyvrácené dveře, ale moc mu to nešlo a kousek chyběl, tak to aspoň improvizovaně zajistil provázkem. Uvítala nás něco jako školní třída, ale místo učiva se tam povalovali hračky a malinké židličky. Vedle tabule byl vchod a nalevo ještě jeden. Vybrali jsme ten vedle tabule- kromě nějakých sešitů a kříd tam nic nezůstalo. Šli jsem tedy vchodem nalevo.

Náhle se vedle Alice objevilo dítě. Než jsem jí to stihl říct, zase zmizelo. Byli jsme z toho slušně na mraky, ale já se rozhodl prozkoumat ještě v rychlosti sklep před náma. Tam čekal šok, tři dětští chodci zrovna žrali mrtvolu nějaké ženy. Utíkali jsme ven a téměř u rozmláceného okna našli ještě konzervu se žrádlem pro kočky. Podle šmátrání po nás šlo jedno z proměněných dětí a my, i přes hlasité chrčení venku, rychle vyskákali z okna a zdrhali po okresce dolů pryč od stáda z lesa..

U policejí budovy bylo jasné, že se nám konečně podaří získat nějaké zbraně a munici. Pro Andyho jsem doufal, že schrastím nějaké drogy, protože jeho absťák už vyzníval fakt dost silně. Přiznal se nám na menší nátlak, že má z minulosti zkušenosti s páčením zámků, protože policejní úschovny obvykle uzamčením disponují. Zaůtočila na nás menší skupinka chodců a bojovalo se o holý život.

Kousli Alici. Do ramene a já se připravoval na to, že si vystřelím mozek z hlavy, neměl bych už pro co žít. Naštěstí jí kousli do ramenního chrániče její policejní zbroje a mě spadl kámen ze srdce…
Vypáčili jsme hlavní dveře od řetězu a vstoupili. Příjem zel prázdnotou. Kromě pár papírů ležících na zemi. Na výběr se nabízely dveře do chodby, záchod a malá dvířka nalevo. Na záchodě jsme objevili chodce a Jonas ho rychle zničil svojí improvizovanou palicí, kterou si připevnil na pahýl pomocí tapeky.. Pak vstoupili do chodbičky. Nikde nikdo, ale z menších dveří vyletěl další chodec. Andy se věnoval zámku dveří, ale dle stále sílícího chrčení se další zombifikovaní strážníci kvapem blížili z donutové kafeterie.. Jonas je odrážel jednoho po druhém a Andy našel dvě pistole a spousty munice, dokonce i pro Alici! Nakažený policajti nás vyhnali pryč a tak už nezbyl čas na prohledání vícero místností, kde by třeba mohli mít zabavené drogy anebo nějaké pitivo.
Já získal Berettu 92F, Andy Colt 1911 a všichni příslušné náboje, plus dokonce patrony do brokovnice a kalašnikovu. Já osobně se začal cítit docela bezpečně..

Při pochodu lesem jsme při spatření pole vysvětlil, že bysme se neměli vracet do tábora- měli by jsme najít nějaké pořádné místo s budovou a tady něco zasít. Usadit se. Alice by byla naše medička, já ochrana, Jonasovi bychom sehnali protézy, aby psal historii do budoucna a Andy by chodil na zásobovací výpravy. Mohlo by to fungovat, mohlo.. A skutečně, zanedlouho se z lesa kousek od pole vynořila malá usedlost.
Podělal jsem to. Deset let služby a takhle jsem to zkurvil. Všímal jsem si jenom toho gangu, co nás chtěl okrást a co se vynořil z oný budovy, ale někdo mě postřelil zezadu z kopce v lese.. S postřelenou nohou jsem sledoval, jak se Alici zasekla puška, tak jsem na ní zařval, ať mě jde ošetřit a zatím jí aspon hodil Berettu. Jonas se ke mně ukryl za to auto, jenž tam parkovalo. K tomu se tam po vyřízení banditů připletli chodci..! Alice mě dvakrát ochránila, když už mě skoro dostali, ale Andyho jeden z nich povalil a pokousal do ruky. Jonas ho poté vyřídil palicí a Alice nejdřív ošetřila mě a poté i kytaristu. U mrtvého šéfa gangu jsem našel nějaké psaní. Když mi došlo, že ho vlastně znám a co se tam píše, psaní rychle putovalo do mojí kapsy.

Ovázanej Andy řekl, že počká mezi zastřelenejma venku, naštěstí měl pistoli, takže dobrý. Potom se ale z lesa vynořil nějakej zálesák.. Řekl, že se jmenuje Nick, ale docela mlžil o svojí skupině, nakonec z něj vypadlo, že je jenom sám. Všiml jsem si, že na krku nosí kříž a v kapse se mu rýsuje bible. Kromě jeho víry ho chránila i automatická puška.

Přemluvil jsem ostatní, aby mi pomohli s průzkumem oné usedlosti- tam na nás čekalo hnusný překvapení, gang tam podříznul nějakýho chudáka a pak mu vystřelil mozek. V kapse u doktorskýho pláště měl obvaz a zásobník do pistole, ale v ruce pořád svíral nějakou skříňku. Došlo mi, že je to jedna z těch vědeckejch schránek, co používali vědátoři ve Fort Benningu, když šli za plukovníkem. Alice si to převzala, i když zrovna dočetla zakrvácenej deníček jakýsi mrtvý holčičky, která tam ale nebyla. Zatímco Alice četla, prohledali jsme s Jonasem zbytek budovy. Spousta molotovů, studna s vodou, jídlo, munice, zbraně ,drogy a dobrý místo- víc jsme si ani nemohli přát…

Doktor Capt. Irwin Savalas, velitel sekce výzkumu „TS-17“
Zapis no.2328-C1
Věc: DESTABILIZÁTOR SÉRA TS-17

„Nově vyvíjené léčící sérum se ukázalo být značně nestabilní. Navzdory mínění mých kolegů, kteří tvrdí, že jde o pokrok, já si to nemyslím. Subjekt 17 byl naprostá katastrofa. Než jsme vůbec mohli začít zkoumat, jaktože na naše vojáky tam venku nezaůtočil, nějakým způsobem proti nám POPUDIL všechny chycené nakažené v laboratoři. Výsledek byly dva mrtví vědci- vojáci poté na plukovníkův rozkaz všechny, kromě sedumnáctky postříleli. Teď se nám podařilo sice získat funkční vzorek, ale já v utajení a bez vědomí našeho velitele vyvinul jeho destabilizátor. Když nám plukovník nařídil likvidaci TS-17, substanci jsem vyzkoušel. Stačilo jí jenom potřít kulku a vypálit do těla- ze subjektu se zanedlouho stal obyčejný chodec, co na mě asi za půl minuty zaůtočil a já ho poté vyřídil, než putoval do pece. Ukryl jsem to sérum sem, aby nepadlo do ruky tomu magorovi v uniformě. Snad se nebude muset použít.“

S Alicí jsme si ujasnili, že teď už víme, jak zničit onoho zmutovaného plukovníka a nezbylo, než ho někde najít, než on najde nás. Šel jsem zrovna ven, dát Andymu nějaký dobroty na uvolnění. A viděl, jak stádo zrovna poklekává k Andymu a žere ho!:/ Ani jsem se nepokoušel střílet, Nick se ke mně proplížil a společně jsme utekli zpět dovnitř. Mrtváci se k nám pokoušeli probourat, teď jsme ale měli spousty palebný síly- odrazili jsme je dost lehce. Alice si zvlášt oblíbila pumpovací brokovnici, kterou ustřelila hlavy pár parchantům.

Nick nás dovedl ke svému vozidlu a mohlo se jet k místu, které zmínil- k nedaleké Vodárně, jenž fungovala pro chodce jako lákavbý zdroj hluku a podle zálesáka se zdržovali poblíž. Svištěli jsme si k oné lokaci, pevně rozhodnutí to ukončit. Alice kontrolovala naše zásoby a přitom narazila na pytlík s drogami. Nabídla dvě Jonasovi, v naději, že nám teď konečně poví pravdu, proč se třeba tolik zajímá o Alici. Dozvěděli jsme se však víc, než jsme čekali.. Těsně předtím, než základna Fort Benning padla, on ve stanovém táboře přepadl a znásilnil jednu dívku, ale ona ho chtěla prásknout a tak jí chtěl zastavit- avšak nešikovně s ní smýkl a ona upadla hrudí na stanový kolík. Zemřela a jemu bylo jedno, že se za chvíli promění. On podle nás mohl za to, že základna padla a tak jsme ho po příjezdu prozatím svázali, než jsme se připravili na likvidační akci..

Alice potřela destabilizátorem jednu z patron do brokovnice a Nick nás vzal k bráně vodárny. Ploty byly na mnoha místech stržené, ale my se pohybovali tam, kde ještě stáli. Chodci, co zevlovali u vodní turbíny, nás po čase spatřili a nahrnuli se k plotu. Měli jsme mnoho molototů a začali je vrhat přes bránu na zástupy nakažených. Pálili jsme pořád další a další a když nám už zbýval pouze jeden molotov a zmutovaný plukovník přišel až skoro k bráně, rozkázal jsem zaůtočit…

Alice se netrefila. Anebo to nefungovalo. To jsme se v tu chvíli nedozvěděli.. Nicka asi zabili, Jonas se někam ztratil a já s Alicí jsme utekli hlouběji do komplexu. Plukovník na nás posílal masy sprinterů a my zdrhali k jedné díře v plotu. Byl jsem rychlejší, než medička a tak jsem dosáhl vozidla. Než mě napadlo, že Alici podpořím palbou z pistole, ohlédl jsem se.. a….

Žrali jí. Povalili na zem. Infikovali a snědli.

Díval jsem se na to několik vteřin, neschopnej se pohnout. Chodci se blížili.
Nastartoval jsem, šlápnul na to a co nejrychlejc ujížděl zpátky k usedlosti..

Nastal soumrak.

Seděl jsem u ohně. Přede mnou ležela pistole. Plně nabitá. Odjištěná. Připravená k výstřelu. Plameny ozařovali okolní stromy a barák za mnou.

Všichni byli mrtví. Calvin, Hal, Greg, Anna, Jonas, Andy.. Alice.
Z lesa se ozvalo zachrčení.

Pozvedl jsem zrak. Blížila se ke mně jedna z těch zrůd. Chrčela, hladově vrčela a vtahovala ke mně ruce.
Skrz oheň jsem pozoroval, jak zakopla a plazí se. Natáhla se do plamenů. Hořící kreatura se čím dál tím víc blížila k mým nohám.

Pořád jsem se na ní díval.

Prsty monstra s dotknuli tkaniček od bot. Nehnul jsem ani brvou. Moje prsty toužili po ležící pistoli, ale duch nereagoval.

Zazněl ohlušující výstřel.

Vedle ramena se mi vynořil muž. Díval se na mě.

„Chlape, sebevražda je blbost.“ začal.

„Přežils to jenom ty? Nikdo jinej?“

Zavrtěl jsem hlavou. Dál se díval do plamenů. Muž se usmál. „Jsem Martinez.“

„Dwight Crowley.“

„Oukej. Těší mě. Když už jsme tady.. Co bys řek na to, jít s náma do opravdovýho města, někde, kde se dá žít..?“

Podíval jsem se na něj. „Města? S váma?“

Okolo mě se objevili čtyři další lidé. Asiat, holka s lukem, Černoch, dokonce i nějakej tvrďák s nožovou protézou místo pravý ruky. „Jdeš s náma anebo ne?“ řekl Martinez.

Sáhl jsem po zbrani. Oči všech přítomných mě sledovali. Pak jsem jí zajistil.

„Jo.. Jasně.“

Odcházeli jsme. Naposledy jsem se ohlédl k baráku, kde hořel oheň. Plameny zrovna pohlcovali poslední kousíček vědeckých dokumentů, co mi zbyli po Alici.“

Události prvního larpu přežila pouze jediná postava a ta později ostatním přeživším vyprávěla u ohně strašidelný příběh. Všichni vědí, že CDC v Atlantě experimentovalo s krevními vzorky, aby vyvinuli lék na vyléčení „nemocných“. Centrum pro potlačování chorob však v Atlantě brzy padlo a později bylo z nevysvětlitelných důvodů srovnáno se zemí. Zdálo se, že jedna z posledních nadějí lidstva byla právě uhašena- ale nebylo tomu tak. Tedy, alespoň ne na první pohled..

V Georgii stále pokračoval původní cíl výzkumu a to v jedné z posledních bašt Přeživších: veliké armádní základně Fort Benning. Vědci zde s dovolením zdejšího velícího plukovníka J. Cashe v podzemní laboratoři testovali pokusná séra na odchycených Nakažených. Jeden subjekt byl však čímsi „speciální“.. Natolik, že plukovník přikázal vědcům, aby ostatní Chodce zlikvidovali a nadále pracovali pouze s tím „oním“ subjektem. Subjektem s krycím názvem „TS-17″…

Po nějaké době mohli vědci slavit úspěch. Lék fungoval- i když ne úplně stoprocentně, ale byl vyzkoušen pouze na vybraných zvířatech (které virus pouze zabije a už nepřemění). Brzy mělo být přistoupeno k testování na prvním kousnutém, co se objeví a vědátoři si mnuli dopředu ruce nad prvním úspěchem v boji proti Nemrtvé hrozbě.
Pak základna padla.

Zbytky fragmentů přeživších putovali krajinou, ve snaze najít útočiště poté. Jednu takovou skupinu objevila patrola z opevněného městečka Woodbury. Sledovali jí a její počínání, chtěli je později přizvat k sobě, až zjistí, jestli dokážou obstát v boji proti Nemrtvým. Čekali však příliš dlouho, než jejich vúdce Martinez rozhodl, aby se vypravili pro zbytky rozprášené Skupiny. Nalezli pouze jednoho muže z celé grupy, jak šokovaně sedí na zemi před jakousi usedlostí. Ten jim pak vyprávěl o tom, co se stalo..

Ten, který si v zaplaveném Fort Benningu nakonec píchl sérum, byl samotný plukovník. Bohužel ho to nevyléčilo- stalo se z něj podivné monstrum, napůl chodec, napůl člověk, který dovedl mentálně ovládat ostatní Chodce v dosahu. S nemrtvým plukovníkem Chodci dovedli utíkat, kličkovat a být celkově chytřejší. Skupina se s plukovníkovou hordou při svém postupu několikrát utkala a nakonec prohrála. Nikdo nadále nemá o hordě hrůzy další zprávy. Někteří z Woodbury řekli, že si Dwight Crowley vymýšlel, někteří tomu věřili a některým to bylo fuk. Hlavním bylo a zústává přežití… Guvernér poté na celou záležitost uvalil přísné informační embargo. Poslední, kdo se o celé záležitosti kdy zmínil, byl punkáč Scott Moon, který se pokoušel protancovat mezi útočícími tuláky u hradeb a hledal bájného Plukovníka. Naštěstí ho zachránila rychlá palba z pušek obránců.