2015 (2): Naděje není

Teaser trailer na třetí epizodu TWD larpu:

twd cameraFotogalerie na rajčeti Zkomunity twd camera
Patrik Cvak

Video z části hry

Příběh 1

———
Pohled na zkázu za nimi je ještě stále neutvrdil v jednotném názoru na věc. Oba dva se mohli mýlit.
Ale pravdu měl jen jeden.
„Myslíš, že se tam mrtváci dostali..?“ zazněl hrubý, avšak lehce unavený hlas prošedivělého muže v džínové vestě. Díval se na druhého muže, v kožené bundě a kamuflovaných kalhotách celých od krve.
„To nemůžem vědět.“ odsekl holohlavý muž a dál si tiskl ránu na levé noze. „A vúbec..“ otočil hlavou a upřel rozzlobený pohled na horizont, vykukující zpoza korun stromů. „Ten oheň už nehoří. Uhasili ho.“
Šedivý muž ve vestě se k němu otočil. „Jak to víš?“
Raněný druh mlčel a dál si tiskl ránu.
O několik minut později se už zase ploužili lesem. Osamocená dvojice se snažila nenadělat hluk, ale prošedivělý muž s jižanským přízvukem si dělal starosti kvůli jiné věci. Pokradmu se podíval na krev, kterou za sebou zanechávali. Když si jeho druh potřeboval opět odpočinout, on se ani nehnul a s nožem ve špinavé ruce poslouchal.
Blížili se.
„Charlie.. musíme jít.“
„Já ještě nemúžu..“ zanaříkal jeho kamarád.
„Už jdou.“ upozornil ho a zvedl zase na nohy. Charlie mu dal ruku kolem ramen a pravačkou odjistil Rugera.
Místo setkání už nemohlo být daleko. Jejich kámoši tam na ně už jistě budou čekat. Přesně, jak se domluvili, dřív, než do toho místa vpadli a zotročili ty dúvěřivce. Charlie se díval na Joea a přemýšlel, co si o něm myslí.
Určitě nic dobrého.
Náhle si vzpomněl i na svojí rodinu. Na svoje dva kluky. Přežili to vúbec? Kdysi mu na tom nezáleželo, ale v té prázdnotě, kterou šli, se to pro něj náhle stalo jediným bodem, na který mohl myslet. Byl špatný otec. Špatný vúdce. Tolik jeho mužů padlo..
„Už je vidím.“ hlesl jeho kamarád Joe. „Neboj, dáme tě dokupy, chlape..“
Zakrátko je viděl taky.

Příběh 2

Usmála se.
Dole pod kopcem uviděla další z nich. Došla k ní pomalým, lehkým vycházkovým krokem. Vzduch čpěl po nedávném sychravém dešti.
„Ti, kdo dorazí, přežijí..“ zamumlala do podzimního ticha lesa.
Žena zachumlaná do kostkované vlněné deky se pro jistotu ostražitě rozhlédla okolo sebe. Nikde nikdo. Ticho a klid. Přišla k ceduli na několik centimetrů a dotkla se jí špinavou rukou. Přejela bříšky prstů po nalepené mapě, co byla zalepená v igelitu. Pak vzhlédla. Natáhla pravou ruku výš a dotknula se namalovaného nápisu z černé barvy.
Představovala si, jak asi vypadal ten člověk, který onen nápis maloval. Ten, který lepil tu černobílou mapu do igelitu. Muž či žena, kdo sem na ten železniční přejezd umístil tu velikou ceduli vybavenou stříškou proti dešti. Smetla z igelitu přilepené kapky vody.
Slunce na chvíli vysvitlo mezi mraky. Žena se podívala na nebe. Přitom jí zpod kapuce z deky vyskočilo několik dredů.
Možná naděje stále existovala. I tady a teď. V této chvíli. Položila si na zem plný batoh s přivázanou dekou. Sundala z něj zakrvácenou sekyrku a na chvíli se na ní zadívala. Hořký úsměv plný bolesti.
Pomlu se začínalo šeřit. O necelých padesát metrů dál si pod hustými smrky udělala ležení. Na tlustý kmen přivázala ušpiněné ocelové lanko, co před pěti dny sebrala ze spadlého stožáru na vlajku. Sekyrkou si vyrobila ze spadlé větve dva kolíky a přes dvojici provazů natáhla igelitovou maskovací plachtu. Byla tma, když už konečně zalézala do spacáku.
Měla dobrý výhled na železnici a zároveň nebyla viděna. Seděla ve spacáku, opřená zády o strom. V pravé ruce měla pořád připravenou odjištěnou pistoli s polovičním zásobníkem, co jí ještě zbýval.
Levou rukou si hladila vystouplé bříško.
„Ti, kdo dorazí, přežijí..“

—–

Okrajem orezlé lžice vyškrábl poslední zbytek fazolí z plechovky.
Zadíval se na horizont. Kdesi v kaňonu dole pod ním bylo slyšet zvuky. Nemrtví. A dost.
Že se někdo dostal do potíží, mu bylo jasné hned v tu vteřinu, když uslyšel známé třesknutí pistole ráže 45. Někdo živý. Někdo, kdo se chce dostat na druhou stranu.
Z batohu, co ležel vedle něj v trávě, vytáhl dalekohled. Propátrával okolí. Po levé straně měl opuštěný dúl. Vedle něj koleje, pomalu zarůstající plevelem. Zaostřil. A uviděl to.
Osamocená postava přeběhla koleje a nyni se zastavila na náspu, aby mohla snadněji zamířit na toho mrtváka v roztrhaných montérkách, co se jí snažil popadnout za napřaženou ruku. Rána. Než mrtvák s prostřelenou mozkovnou dopadl na zrezivělé koleje, ta postava už byla zase v pohybu a zakrátko zmizela v lese.
Muž schoval dalekohled do batohu a nahodil si ho na záda. Z kapsy u kabátu vytáhl revolver. Posledni tři naboje. Trpký úsměv.
Utíkal po svahu dolú. Minul dvě vzpřímené mrtvoly a třetí srazil loktem ze srázu. Už se blížil lesní stezkou na asfaltku. Uviděl stín, jak mizí za nejbližsí budovou. Vyrazil k němu a koutkem oka si všiml kolejí po levé straně a té cedule s nápisem a mapou, co stála vedle nich.
„Ti, kdo dorazí….“
„Kecy.“ zabručel. Obešel budovu a uviděl jí už zcela jasně. Ležela na zemi a zápasila o život s mrtvákem, co na té divce ležel a klapal zuby uz těsně u jeji odhalené krční tepny.
Jedna rana. Muž v kabátu přikročil k mrtvákovi a znechuceně ho odhodil. Pak se podíval na dívku. Se strachem ho sledovala. Byla zabalená v dece, přes záda ranec s výbavou a zpod kapuce jí vykukovalo pár dredú.
„Jsem Tyler.“
Její úsměv byl to nejhezči, co za poslední téměř dva roky viděl.

——

Otevřel další krabici.
Popadl papíry na klipsně a odškrtl si další položku. Vedle ní napsal na volné místo ´nepoškozeno´.
„Jak to jde?“ vešel do místnosti muž v uniformě.
„Dobře..“ pokýval hlavou jakoby nepřítomně doktor v plášti. Díval se stále na svoje zápisky. „Dobře.. Vlastně.. Tohle je opravdu poslední dodávka?“
Muž v uniformě pokrčil rameny. „Vypadá to tak. Celá operace je ohrožená. Další pohyb materiálu by moh všechno prozradit.“
Doktor odložil zápisky. „Chápu tím tedy, že je západní spojka ztracená?“
Muž v uniformě se usmál. „To nevíme jistě. Ale je to pravděpodobné. Na vás je, aby čistota byla aspoň trochu nad normálem. Ostatní zařídíme. Na náklady se neohlížejte. Přece jenom, celý tohle platí strýček sam.“
„A ani o tom neví..“ zamumlal doktor a přešel ke stolu se zkumavkami.
Muž v uniformě opustil místnost. Doktor si zapsal údaje do počítače a pak se uvolněně odebral do odpočinkové místnosti za rohem. Rozvalil se na gauči a otevřel si vychlazené pivo.
Zapnul televizi. Přepnul sport. Kluci v uniformách ho tímhle vždycky štvali. Přepnul na další kanál. Počasí. Mohl by se přece jenom podívat, jak je asi venku, i když se ven příštích několik dní rozhodně nepodívá.
Uviděl jenom zrnění.
„Co to sakra..“ usrknul si piva a přepnul dál. Mimo provoz.
Na dalším kanálu byl ustaraný reportér a zrovna říkal: „..nemáme potvrzený přesný počet napadených, ale podle mluvčí policejního oddělení APD jde o desítky zraněných občanů v oblasti východu a jižní periférie. Pokousaní jsou již teď převáženi do nejbližších nemocnicí, Grady Memorial hlásí plný stav. Již teď víme, že nejde o ojedinělý případ, další incidenty jsou hlášeny, v Torontu, LA, New Orleans, Kansas city..“
Doktor s hrůzou hleděl na záběry z míst něštěstí. Upustil pivo na koberec s indiánským vzorem.